Hudba

Není tedy divu, že líšeňskou hudební kulturu oceňovaly i známé osobnosti. Již pražský hudební publicista a vykladač Smetanova díla, Václav Vladimír Zelený, při hodnocení Bartošovy první sbírky považuje tyto písně za národopisně nejvíce pozoruhodné. Jejich krásu a hodnotu uznával i Leoš Janáček, který je zde sice sám nesbíral, ale seznámil se s nimi během spolupráce s F. Bartošem při vydávání jeho sbírek. Uvádí Líšeň mezi písňově a hudebně nejzajímavějšími a nejbohatšími obcemi na Moravě a ve svých teoretických pojednáních o lidové písni používá těchto písní jako zajímavých příkladů. Nepřekvapí nás tedy, že si Janáček ve svém exempláři druhého dílu Bartošovy sbírky k jedné z nich napsal poznámku „velmi krásná“ – kdo jiný by dokázal objevit její krásu než ten, podle jehož slov lidová píseň „vyjadřuje všechen život lidský“, je „lékem pro všechny nemoce“ a „zázračným kořením“.

A jak se stalo, že v Líšni byl tohoto koření vždy dostatek? Jistě zde sehrály svou roli cesty místních obyvatel za obchodem, vliv písní z okolních obcí, zámecká kultura a také tradice slavností různého druhu. C. Mašíček však vidí podstatný důvod ještě v něčem jiném. Ve svém dopise F. Bartošovi píše: „Velký počet písní vysvětluje se takto: Líšeň je velká, – lid je neobyčejně zpěvu a hudby milovný, – je čilého, bystrého a veselého ducha, – je velmi společenský…“ Dále jmenuje známé zpěváky a zpěvačky: „…Kulíšková, stařena, – již mrtvá, – Šumbera, výměnkař, – již zemřel, – Sekaninová, stařena, též zemřela již, – Staříková, rovněž mrtvá…“ Asi si řeknete, že na přelomu 19. a 20. století byla situace velmi neutěšená, ale je to jen zdání. Tito lidé měli a mají své následovníky – zpěváci a zpěvačky líšeňských písní „čilého, bystrého a veselého ducha“ jsou tady i dnes a nelze než si přát, aby tomu tak bylo vždycky.