Líšňáci

O krojích

„Líšeňský kroj je rázovitý a pestrobarevný. Svým tvarem a celou stavbou je odrazem bohatého rokoka. Vždyť Líšenky v množství široce naškrobených sukní ladných barev hrdě si vykračují a vynikají nad jiné. V Líšni se odlišoval kroj dětí a svobodné chasy od kroje ženatých mužů a vdaných žen. Rovněž tak kroj pro všední den od kroje, který je určen pro neděle a svátky. U sedláků a obchodnic se zachovalo nošení kroje i nářečí podnes…“

Takto o kroji píše František Svoboda v úvodu k Lidovým tancům z Líšně. Kroj je nejen oděv, ale má povahu lidového umění. Je obrazem etiky a estetiky svých nositelů; vždy byl a dodnes je ve vývoji, je živým organismem, který nelze konzervovat v nějaké prapůvodní podobě. Náš kroj lze zařadit do oblasti východního Brněnska (Slatina, Tuřany, Šlapanice), kam patří nejen výběrem textilií, ale zejména celkovou úpravou. Stojí na vynikající a přesné práci švadlen a krejčích, dokonalém praní, žehlení i oblečení. „Líšenka má být nahoře krátká, dole široká,“ vzpomínají dodnes pamětníci. Oděv je jedinečný svou vyvážeností, symetrií a ladností, jež vyniká zejména při tanci.

Muži nosí ve svátek vysoké kožené boty, černé kalhoty, plátěnou košili s vyšíváním a širokými rukávy do manžety, kordulu (vestu) odpovídající linií rokokové módě s lesklými knoflíky (svobodní červenou, ženatí modrou nebo zelenou), ozdobné barevně vyšívané šráky, na hlavě černý klobouk se širokým okrajem zdobený červenou stuhou, popřípadě vonicí z pestrého umělého kvítí.

Ženy a děvčata obouvají černé lakové střevíce (vykrojené, s páskem), červené punčochy s typickým vzorem, oblékají čtyři až pět bílých damaškových spodnic (tvrdě naškrobených) lemovaných strojovým či ručním bílým vyšíváním; vrchní sukně bývají různé – sváteční lesklé brokátky, bílé mušelínky k tanci, tmavé plyšky s portami, starobylé listrovky, ale i jednobarevné svítivé hedvábnice. Na baňaté rukávce z jemného plátna s vyšíváním navlékají brokátové nebo hedvábné kordulky starého střihu. Kompozice barevně ladí s hladkým fěrtochem (zástěrou), stuhou kolem pasu i na rukávcích a vyvázaným tyrolským šátkem na hlavě. K nezbytným doplňkům patří „půlka“ – bílý ručně vyšitý plátěný trojúhelník, jež se překládá přes kordulku, vlňáky lehké květované i zimní – v okolí známé jako „líšňáky“, kapesníčky do rukou (v minulosti do nich byly ukládány drobné osobní věci), kytka, jíž se zdobí výstřih kordulky.

Stručný popis ovšem nemůže nahradit pohled na tančící páry usměvavých tváří – teprve potom je kroj živým svědkem starých časů, teprve potom lze vnímat vkus a eleganci, harmonii barev. Tím vším byli naši předkové pověstní a obdivovali je v širokém okolí. Ne náhodou je o kroji řeč v tolika písních:

„Ach, te naše líšeňský panenke,
chodijó si jako hraběnke,
celó dobo v zrcadle stojijó,
hlave, kroje, pěkně si strojijó.“

o krojich o krojich o krojich