Jak se v Líšni mluvívalo

Dialektologové řadí naše nářečí mezi středomoravská (hanácká), přesněji do jejich jižní podskupiny. Nebudeme zde ale hodnotit soustavu souhlásek a samohlásek a jejich změny, chceme pouze připomenout jadrnost mluvy našich předků. Její připomínkou jsou dnes „plkačky“ členek souboru Stará Líšeň, při jejichž poslechu se necháváme unášet měkkou melodikou a výrazovým bohatstvím mluvy, jež byla dříve tak samozřejmá.

V učebnici Českých nářečních textů A. Lamprechta nacházíme několik odstavců o hodovém veselí, jež pronesla před dialektology Julie Slatinská (narozena 1896). S „tetičkó Stázinkó“ (Anastázií Valouškovou) vzpomínají na to, jak se na hodový průvod chodili dívat Brňáci. Stařenka Valoušková „kamarádce Slatinské“ oplácí pozornost v novinovém článku docenta Skuliny, kde živě vypravuje, jak se dříve žilo, jak se slavily „hdese kateřinský, martinský a císařský hode, jak se chodívalo v krojách, jak béli holt Líšenke na rukávce, jak bévaly řemeslnický he selský bále.“

Jak zvláštně nám dnes znějí slova: komiňář, lóbanec, řičica, holica, žundr, hervábí, hintečka, frčka, škrošňa, náspja, relíke, palazór, hóvod, homřet… Kdybyste některým z výrazů nerozuměli, zeptejte se, jistě vám někdo poradí!

Ale nelze mluvit o nářečí a nezmínit se o Lišce Bystroušce. Vzpomeňte si na Hypolita Haraštu – obchodníka s drůbeží, máslem a vejci, a znovu obdivujte text z pera Rudolfa Těsnohlídka: „Haž totu bodo vekládat dúma staré, zeptá se v té raně: ,Koliks vepíl, Hypolite?’ To mně vona nihdá nehověří, že be liška před líšeňském sósedem z Bodína nehotekla!“ Dialektolog František Bartoš v Našich dětech zachoval vzpomínku líšeňských dětí na pobyt Francouzů na Moravě: „Hdepak só Francózi? V Podoló v rathózi. Copak tam dělajó? Hijó, pijó, a dež se nahijó, tak pomaširojó do svý země.“

Dokladem dětské vynalézavosti je též „zkomolená“ řeč:

Půvabným textem je též dětská parodie na počátek modlitby:

Naše vyprávění o tom, jak se v Líšni mluvívalo, nelze zakončit jinak než zmínkou o „čapale“ (školce pro děti do 6 let), která bývala kdysi v „klášteře“: „Novopeční školáci pohrdají už jaksi čapalou a čapaláky, chodívají k čapale posmívat se čapalákům a třebas i ,zabobnojó hím na dveři vod čapale’. Na čapaláky hrdě povolávají: